Dominik Feri na českolipském gymnáziu

 Dominik Feri je v současnosti dvacetiletý radní města Teplice, student Právnické fakulty Univerzity Karlovy a autor knihy Tak jsme lajkovali. Pozvali jsme ho do naší školy na besedu o regionální politice. Po přibližně devadesátiminutové přednášce, pokrývající vše od regionální politiky přes úlohu sociálních sítí a výroky Václava Klause až po polonahého Zdeňka Škromacha, jsme Dominika zastihli na křeslech ve školním bufetu. Podle výrazu jeho tváře jsme jasně poznali, že je zklamán ukončením prodeje párků na naší škole ;).  Mezi focením se studenty a studentkami jsme mu položili pár otázek.

Na Facebooku postuješ a sdílíš jak zábavné, tak politické nebo umělecké příspěvky. Sám jsi před nedávnem vydal knihu shrnující celou českou facebookovou scénu. Někteří Tě vnímají jako politika, jiní jako baviče nebo jako internetového influencera (pozn. red.: Vlivná osoba, udávající směr/trend). Otázka je nasnadě: Kdo jsi Dominiku?

Sám sebe přesně nijak nepojímám. Právě naopak se mi líbí ta rozkročenost do různých odvětví, a to nejen veřejně, ale i osobnostně. Baví mě dílem architektura, dílem umění, dílem politika, dílem hudba a to se různě potkává. Podle mě by byl velký hřích se rigidně, pevně a nekompromisně začlenit. Takže jsem dílem politik, dílem bavič či influencer – i když to je dnes každý druhý.

Kdy a jak sis začal uvědomovat, že Tvou aktivitu a zájmy sleduje i někdo jiný než úzký okruh rodiny a přátel? Jak se člověk dostane do veřejného povědomí?

Do veřejného povědomí se dostaneš třeba tak, že budeš youtuberka a náhodou uniknou tvé nahé fotky. Anebo nějakou svou přičinlivou aktivitou – to ale trvá déle. Například moje kamarádka Lady Dee se dostala do povědomí tak, že jsem jí sdílel příspěvek, kde psala o svém prvním nezvyklém sexuálním zážitku. Nicméně u mě ta práce byla dlouhodobější. Začínal jsem offlinově. Těžištěm bylo dělat přednášky, akce ve veřejném prostoru a internet sloužil pouze jako prostředek ke zviditelnění. Začal jsem se stránkou informující o historii Teplic, která měla v malém městě takový dosah, že se o mě lidé začali zajímat. Včera jsem právě řešil s kamarády markeťáky, že když už máš 20 000 sledujících, je to jednoduché. Nejhorší je dostat se přes první tisíc. Je jedno, jestli jsi beauty youtuberka nebo dáváš fotky na Instagram, ale prvních pár tisíc je klíčových. Ovšem kdo se tomu oddá, věnuje tomu čas a je aktivní, nakonec uspěje.

Sebe jako osobnost jsi tedy začal propagovat až po úspěchu stránky o historii Teplic?

Přesně tak. Na celostátní úrovni mi také dost přispěla mediální pozornost. Tématem číslo jedna byla po určitou dobu uprchlická krize. Novináři se mnou dělali rozhovory a řešili jsme to. To mě také dost popostrčilo.

 Může být jednou z příčin také Tvá neobvyklá image?

Když mi to někdo takhle podá, většinou směřuje k tomu, že je to ryze pozitivní. Že jsem díky tomu lehce zapamatovatelný. To, že mám předky z Etiopie, je ale značně dvousečné. Na jednu stranu si tě lehce zapamatují, na druhou stranu si ale někteří řeknou: „To je ten debilní čmoud, toho rozhodně volit nebudeme, protože nevypadá dost česky.“ A s tím se bohužel také setkávám.

Dostal ses někdy v reálném životě do konfliktu kvůli svým názorům nebo barvě pleti?

Spíše ne. Maximálně někdy na demonstracích, ale to je opravdu vyhrocené prostředí. Ve veřejném prostoru na internetu má každý svaly, každý si otevře hubu, ale v tom reálném prostředí to úplně končí. Když mě někdo v reálném životě konfrontuje, že se mnou vůbec nesouhlasí, vedeme spolu debatu. Když mi někdo řekne, že jsem úplný debil, přirozená lidská reakce by byla stáhnout se. Já se tomu ale snažím jít naproti a říct: „Dobře, tak jsem úplnej debil, a teď mi řekni proč.“ A po té debatě se nakonec vždy rozcházíme tak, že jsme si to vyříkali, nebo jsme dokonce přátelé. Média, Facebook a neosobní komunikace silně rozostřuje názory.

Vnímáš sám sebe jako celebritu?

Ne, určitě ne. Na slávě se mi ale líbí to, že je pomíjivá. Teď jsem možná známý, ale za pět let už třeba nebudu. A za to jsem rád. Je to vysilující, je to náročné a ať to dělají další, ať si to vyzkouší jiní lidé. A na politice je naštěstí skvělé to, že noví mladí lidé přicházejí a nahrazují ty staré. Budou to dělat lépe, protože to budou dělat radši. Bude je to bavit.

Potkávají a zdraví Tě fanoušci na ulici? Můžeš se v klidu projít centrem města?

Teď, když jsem se nechal ostříhat, je to lepší. Občas to ale bývá k nevydržení. Dokud je člověk v plné mentální a fyzické kondici, je to v pohodě. Když jsi ale unavený, nevyspalý a hladový, tak to poslední, co chceš, je se s někým fotit na ulici. Je to ale úděl mé profese. Celebrita však opravdu nejsem. Celebrita je pro mě synonymem toho, že má někdo slávu a vliv, ale vůbec to nevyužívá k celospolečenskému prospěchu. Většinou. Čest výjimkám. Celebrita je pro mě tedy spíš zhýralost, alibismus a snaha nepřevzít společenskou odpovědnost, která z té známosti plyne. A právě proto se snažím využít toho krátkého časového úseku, který mi byl vyhrazen, abych udělal maximum, co můžu. Můj program je, aby se mladí lidé zajímali o programy. Třeba politických stran. Po Litvě máme nejvyšší procento mladých lidí v EU, kteří se nezajímají o politiku. V Německu se o politiku mezi mladými nezajímá okolo 15% lidí, u nás 57%. A to je strašná škoda.

K cestování po republice a přednášení studentům Tě tedy vede snaha přiblížit mladým politiku?

Tomu se stejně nevyhnou. Politika je pro všechny. O politice se mohou bavit stejně třináctiletí kluci jako sedmdesátiletí staříci, vysokoškoláci jako dělníci. Začít se zajímat je naprosto jednoduché. Zájem lidí o politiku se dlouhou dobu točil okolo dvou základních věcí. První z nich je strach – a je jedno, jestli z cikánů nebo třeba uprchlíků. Druhou je bohatství. Bude líp, budete mít více peněz, budete moci jet na dovolenou dál než do Chorvatska. A já si myslím, že by měl být do třetice zařazený ještě humor, aby ta triáda byla kompletní. Dělat si srandu z politiky je zábava. Ale politický humor je kontextuální a to znamená to, že aby ses zasmál vtipu o Babišovi, musíš vědět, co je to EET, jaké má kauzy a co je to za člověka. A právě to tě přinutí se do politiky ponořit.

 Máš chuť působit ve vyšší celostátní politice?

Na podzim 2017 budu v Praze kandidovat do poslanecké sněmovny. Musím pomoci naší straně, za kterou ideově stojím. Mně je upřímně jedno, jestli půjdou mladí lidé volit ODS, Stranu zelených, Piráty, ČSSD nebo kohokoli. Ať si jdou volit, koho chtějí, ale hlavně ať jdou volit. A to je to, o co já se snažím. A je velká škoda, že tohle po školách nikdo nedělá. Vím, že jde těžko oddělit mou stranickou příslušnost od mé osoby, ale mým cílem je přivést mladé k politice. K jakékoli straně, ale k politice.

V České republice, hlavně v poslední době, panuje naštvaná nálada. Lidé jsou naštvaní víceméně na vše. Myslíš, že se můžeme do budoucna tohoto negativismu zbavit?

Já si myslím, že si to hlavně špatně vykládáme. Ne že by si lidé třeba ve Francii nestěžovali, ale rozdíl je v tom, že oni nad tím dokáží mávnout rukou a jít dál. Ale změnit se to může určitě. Vždyť k tomu máme nejlepší předpoklady. Ekonomika roste, žijeme si stále lépe, ale dokud zde bude politika realizována negativní kampaní, tak to bude nedostižný cíl. Momentálně tu chybí nějaká konsenzuální celospolečenská myšlenka, jako tu byla třeba po revoluci. A myslím si, že ten ideál by do budoucna mohl být: Chceme Česko bohaté, které se nemusí spoléhat na těžbu uhlí. Chceme Česko, které investuje do vědy, výzkumu a vzdělávání.

Máme šanci se politicky posunout více na Západ?

Sice na Západě nejsme geograficky, ale kulturně ano. Momentálně máme ideální pozici stát se moderním a prosperujícím státem. Jsme ve středu Evropy. Když vybudujeme infrastrukturu, může přes nás proudit zboží, lidé a kapitál. Pro investory jsme výhodní tím, že jsme země bezpečná. A  nebezpečí nemusíme hledat ani v Africe, stačí se podívat na Balkán, kde ještě nedávno zuřila občanská válka. Do budoucna se ale musíme zbavit fenoménu Not in my backyard. Přestože třeba chceme, aby byla postavena dálnice, nesmí vést přes náš pozemek. Když zvládneme zbavit se tohoto pohledu, jsme za vodou.

Děkujeme za rozhovor. Je ještě něco, co bys chtěl na závěr čtenářům vzkázat?

Není špatné vyčnívat. Potkal jsem lidi, kteří se od svého zájmu nechali odradit, protože nebyl dostatečně přijatelný pro společnost, pro kolektiv jejich vrstevníků…  Ale jít za svým i za cenu toho, že tě společnost zčásti vyčlení, není vůbec na škodu. Naopak se to v budoucnosti zhodnotí a s postupem času nalezneš lidi se stejnými zájmy, se kterými budeš dělat to, co tě baví. Takže ať už máš zálibu v rybaření, zajímáš se o politiku nebo tancuješ pole dance, drž se toho!

František Matula,  3.A