„Jel bys taky, ne?”, obrátily se na mne mé drahé kolegyně, když se projekt rozjížděl. Co na to říct? Jel bych. Ale po téměř deseti letech, kdy jsem naposledy vyrazil na zkušenou, jsem se cítil trochu „rusty” – nejistý v cestovatelských kramflecích. Když jsem si vybral kurz a čekal s ostatními na schválení/neschválení, přiznám se, že malá část ve mně tak trochu doufala, že to nedopadne. Ozýval se ve mně takový ten malý „zaprděný čecháček“, který se bojí, že přijde o své pohodlí.

Projekt schválili. Nebylo cesty zpět. A moje dobrodružná povaha začala mít navrch. Začal jsem se těšit. Na irskou krajinu, na nová přátelství, nové hry, které si přivezu (a na „nadšené, entuziastické“ tváře studentů, až je budou muset se mnou hrát). V uších mi zněla slova mého oblíbeného autora, Franka Herberta:

„Without change, something sleeps inside us, and seldom awakens. The sleeper must awaken”.

Zbytek školního roku utekl jako voda a mé letadlo s třemi ječícími miminy přistávalo na tarmaku dublinského letiště. První dojem z Dublinu? Davy lidí, odpadky na ulicích a doprava, za kterou by se nemusela stydět ani Praha za ranní špičky. Ubytoval jsem se a nadešel nedělní večer a pocit, který naši studenti dobře znají – první školní den přede mnou. Na rozdíl od nich jsem se sice nemusel bát, že mi starší spolužáci seberou svačinu, ale motýly v břiše jsem měl i tak.

Asi jsme všichni měli zpočátku podobné pocity. Ale to, co následovalo, byly dva týdny intenzivních praktických workshopů (třináct učitelek a já), obohacené odpoledními kulturně-poznávacími procházkami v centru Dublinu a víkendovými výlety do magicky zamračené, občas i deštivé irské krajiny. Nezapomenu na majestátní větrné útesy na pobřeží, travnaté „fairy hills”, tradiční irské hospody (a, nevyhnutelně, Guinness) a hlavně na kolegyně a lektory, díky nimž jsem se zde cítil jako doma.

Když jsem mluvil s kolegy, kteří se rozhodli pro jednotýdenní pobyt s Erasmem, zpětná vazba byla jednoznačná. Jeden týden nestačí. Pět dní výuky uplyne nadsvětelnou rychlostí a vy musíte odjet v tom nejlepším – právě když se začínáte cítit jakž takž ve své kůži.

Co jsem se naučil? Přijede po dvou týdnech nový super-kantor, kandidát na Učitele roku? Sotva. Myslím, že největším přínosem mé cesty je inspirace a motivace vystoupit ze své komfortní zóny a nebát se zkusit to i jinak. Učím zhruba deset let. Není to moc, ale každý učitel po několika letech „zabředne” do své rutiny. Ví, co mu v hodinách funguje, a začne si být příliš jistý. Začne být pohodlný. Má pocit, že ví všechno nejlépe.

Největší předností projektu pro mne osobně bylo zjištění, že za a) co dělám, opravdu DĚLÁM dobře :o). Ale proč nedat šanci inovaci (rhyme intended)? Možná nebude 90% fungovat. Ale 10% ve výuce může znamenat hodně. A za b) změna pohledu na úděl českého učitele. Často si stěžujeme, jak to u nás máme my učitelé těžké. Chtěli bychom ale pracovat s 45 žáky ve třídě a 40 hodinami PŘÍMÉ výuky jako v Argentině? A proto mé „urbi et orbi” všem učitelům i studentům jakbysmet zní:

„Nebuďme pohodlní, zvedněme pozadí, a vyražme získávat nové zkušenosti! ” :o)

Mgr. Jan Poštolka