God is Love hlásá věž modernistického kostela na dublinském letišti. Ačkoliv nezatížen (nebo nenadlehčován?) vírou, vnímám toto poselství jako pozitivní, uklidňující a nadějný vzkaz pro poutníky trousící se z budovy terminálu. Pohrdavě míjím štafl a předražené zelené a modré autobusové linky pendlující mezi centrem Dublinu a aeroportem. Hledám svojí socku. Geniální mobilní aplikace mě nasměrují na linky 16 a 41, ale mezitím stačím docela dobře zmoknout. Pod střechou zastávky už se neprosmýkne ani myš, a tak si společně s několika dalšími nešťastníky dosyta vychutnávám rozmary ostrovního počasí.
Po nastoupení do autobusu se zmoknuvší jedinci včetně mě postarali o dokonalé zamlžení všech oken, takže první dojmy z irské metropole byly poněkud abstraktního rázu a spíše jsem tušil, než jasně viděl, že se blížíme směrem k centru Dublinu podle hustoty barevných šmouh, a že původní zeleň se postupně přeměňuje v hnědavé řady domů residenčních čtvrtí. O to víc se věnuji své mobilní aplikaci Next Bus Dublin, abych nepřejel. Se signálem to není nejlepší, a tak když zničehonic modré kolečko přeskočilo o tři zastávky kupředu, jen taktak stačím vyskočit zpátky do deště. Rozhlédnu se, a vidím vlídné průčelí baru The Quinns. Ne, ještě ne. Slíbil jsem své bytné Susan, že přijdu včas na večeři. A tak se vydávám asi na půlkilometrovou pouť poklidnou čtvrtí Drumcondra ke své rodině. Vydatně prší. Když konečně dorazím ke dveřím, zjistím, že mám asi hodinové zpoždění. Rutinní přivítání Susan, která si přísně změřila promočeného zoufalce a suše pronesla: „We were worried about you.“
Díky evropskému programu Erasmus +, který mimo jiné finančně podporuje mobility učitelů a studentů v partnerských zemí Evropské unie, jsem dostal skvělou příležitost vycestovat do Dublinu a zúčastnit se dvoutýdenního kurzu pořádaného Alpha College Dublin na téma využití IT technologií ve třídě. Těšil jsem se zpátky do školy a na příležitost znovu zažít a pozorovat vzdělávací proces z druhé strany katedry. Náplň kurzu se zdála být velice lákavá. Editování audia a videa, příprava autentických učebních materiálů, tvorba online testů a hodnocení, využívání online aplikací pro tvorbu vyučovacích hodin a odpoledne kulturně vzdělávací programy, prohlídky muzeí a galerií, komentované procházky. Musím konstatovat, že má očekávání byla beze zbytku naplněna, a že jsem si návštěvu irské metropole dosyta užil. Vedle této akademičtější polohy měl můj pobyt ještě další výhody. Je nesmírně zajímavé, jak si člověk vybuduje za pouhých čtrnáct dní z čisté nuly zajímavou sociální síť lidí z různých zemí a profesí. Samozřejmě převažovali učitelé a studenti Alpha College.
Další vedlejší výhodou pro mě osobně bylo to, že se mi splnil sen vidět a zažít Dublin jako město hudby. Tak trochu k vzteku byl fakt, že můj pobyt se zrovna trefil mezi dvě zásadní hudební události tohoto léta. Týden před mým příjezdem hráli U2 v rámci Joshua Tree Tour v Croke Park, a týden po mém odjezdu zde vystupovala další dublinská legenda Glen Hansard. Croke Park je třetí největší sportovní aréna v Evropě po Camp Nou v Barceloně a Wembley v Londýně. Takzvaný Croker byl vybudován přestavbou staršího stadionu z koce 19. století a pojme přes 82 tisíc návštěvníků. Tento stadion se nachází asi pět minut chůze od mého nového bydliště. Susan a její manžel Paul mi vypráví, jak U2 před týdnem hráli ve vyprodané aréně a lidé z okolních domů pořádali na zahrádkách party, tancovali, zpívali a užívali si koncert po svém. Další den jsem si vytyčil trasu po poutních dublinských místech a koutech, které jsou spjaté s příběhem kapely U2. Mount Temple School (tam chodili do školy) Cedarwood Road (tam bydlel coby teenager Bono), Bonavox (obchod s audio pomůckami pro sluchově handicapované, podle jehož názvu získal frontman skupiny přezdívku, mimochodem tam pracuje Susan, moje bytná), Windmill Lane Studios, Temple Bar District atd. S rannými nahrávkami U2 v uších tato zkušenost získává úplně nový a autentický rozměr. Myslím, že mé stavy nebyly nepodobné extatickému náboženskému vytržení, které zažívají věřící na poutích do Santiaga de Compostelly a jiných posvátných míst. Pro lidi, kteří milují muziku, je Temple Bar District doslova hudební Mekkou. Živá hudba se line z každé hospody a baru. Můžete slyšet irskou folklórní hudbu, ale i slavné hity pop a rock music. Dejte si k tomu Guinness nebo nějaký irský ale, a budete v sedmém nebi. Pro zesílení zážitku můžete zkusit i whisky, třikrát destilovanou. Na druhou stranu irské jídlo, odvozené od anglického menu je dost fádní – k obědu soup and sandwich, k večeři shepperd‘s pie. Nedělají z toho velkou vědu, což je do určité míry sympatické. Ale zpátky k hudbě. Buskeři jsou všude. Někdy výborní, jindy průměrní. Nejvíc na vyhlášené komerční Graffton Street. Logicky, zákazníci se zbavují drobných po kapsách.
Mick Leonard byl v našem kurzu jako hlavní lektor technických seminářů, skvělý učitel a velice talentovaný průvodce po Dublinu a znalec historie. Myslím, že když už nic jiného, stačilo Micka pozorovat při práci, a to samotné mi dalo obrovskou inspiraci a ponaučení, možná i krapet víc než samotný kurz. Myslím, že Mickovou největší devízou byla pohotovost, obrovská míra empatie a schopnost jednoduše vysvětlit složité věci. Jeho výklad komplikované irské historie boje o nezávislost před dějištěm Velikonočního povstání, hlavní poštou (GPO) na O´Connell Street roce 1916, byl naprosto strhující. Po chvíli udělal čelem vzad a podal neméně zajímavý výklad o prvním dublinském sex shopu a všech peripetiích spjatých s jeho uvedením do provozu. Komplikovaný vztah Irů a Angličanů ilustroval na situaci, kdy v roce 2011 poprvé během šedesátileté vlády přijela britská královna do Garden of Remembrance slavnostně položit věnec na hrob irským obětem britské oprese v průběhu boje o nezávislost. Tento politický akt samozřejmě rozzuřil jak Iry, tak Angličany a kritika na hlavu královny se snesla ze všech stran. Tato akce byla korunovaná násilnými nepokoji v přilehlých ulicích. Groteskní na tom byl fakt, že někteří irští protestující na sobě měli trička FC klubu Manchester United.
Paul, můj hostitel a majitel fotografického ateliéru a obchodu mi vysvětluje, že teď na začátku srpna se hrají finálové zápasy fotbalu. Vyprávěl jsem mu o své první návštěvě dublinského baru, kde se to hemžilo barevnými dresy klubů a rozličnými akcenty. Až po chvíli mi teprve došlo, že Paul nemluví o fotbalu, jak ho známe my nebo Angličani, ale o Gaelic football, a že Croke Park je centrem GAA neboli Keltské sportovní asociace, která sdružuje kluby a hráče typicky irských, potažmo keltských sportů. Nejpopulárnější je právě zmíněný fotbal, potom hurling (něco jako pozemní hokej), rugby a další. Fotbal, jak ho známe my popíše Ir, stejně jako Američan, slovem soccer, a co do popularity u Irů stojí asi až na pátém místě. Nejzajímavější na GAA byl pro mě fakt, že sdružuje amatérské sportovce. To je přímo fascinující zpráva. Paul pyšně kývá hlavou a dodává, že všichni hráči odehrají zápas a následující den jdou do práce. Neexistují nákupy a přestupy hráčů. Ti musí hrát za klub, do jehož spádové oblasti patří. Minimum korupce. Mnohem zajímavější sport pro diváky. Skóre jsou pokaždé dvojciferná, akce stíhá akci, do všeho se jde po hlavě, diváci si přijdou na své. Žádné nekonečné bránění. Vždyť na soccer se nedá dívat, pokračuje Paul. Nechce se mu platit za lístek, aby viděl tři akce a jeden gól za hodinu a půl. Na jedné straně hodně zábavy za málo peněz na straně druhé bezbřehá nuda za velké peníze. Hmmm, říkám si, něco na tom je. O týden později jsem viděl notně opilé fanoušky oslavující vítězství svého klubu na rušné křižovatce poblíž Croke Park. Pobíhali kolem stojících aut, která uvízla v zácpě. Šklebili se, křičeli a tancovali mezi auty dole bez. Nevinná zábava, utrousil Paul. Měl pravdu, ale nechtěl bych sedět v těch autech.
Vzpomněl jsem si, že když Karel Čapek popisoval své cestování po Británii ve svých Anglických listech, chtěl také napsat Listy z Irska. Ptal se svých přátel, kam zamířit. Dostal zdrženlivé odpovědi. Že tam není docela klidno. Že tam vyhazují mosty do povětří. Naši lidé tam nejezdí. Jeďte do Belfastu, tam je to podobné jako tady. Svou úvahu končí slovy: „I budu se povždy s láskou a radostí dívat na mapu Irska: Hle, země, z níž jsem roušky nesňal.“ Anglické listy vyšly tiskem v roce 1925, pouhé tři roky po vyhlášení irské nezávislosti v roce 1922 po bouřlivém období plném násilností a utrpení. Není divu, že Čapkovi nikdo výlet do Irska nedoporučoval. Po téměř sto letech vyrostl Dublin do kosmopolitního centra s prestižní univerzitou, bohatým společenským životem, turistickým ruchem a pracovními příležitostmi.
A jak jsem prožil dnešní Dublin já? Skvělí lektoři a kolegové, pohostinní a přátelští lidé, skvělá atmosféra, už vím, jak správně natočit Guinness, po několika nezdařených pokusech znovu začínám s bláhovou nadějí číst Odyssea, hudba, galerie, umění, muzea, to jsou dojmy a otisky, které mi v paměti zanechal studijní pobyt v Dublinu.
Mgr. Tomáš Hoskovec
