Ani ne dva měsíce po schválení grantu jsem vyrazil na vzdělávací cestu v rámci projektu Erasmus plus na Maltu. Zejména proto, abych se zdokonalil v angličtině, kterou jsem se po většinu života učil sám z knížky pro samouky. Samozřejmě mě provázely obavy. Nějakou slovní zásobu jsem v hlavě nastřádal, ale chyběla mi praxe.

Takřka masochisticky jsem odmítl hotel a i přes svůj věk požádal o umístění do hostitelské rodiny. A to se ukázalo jako vůbec nejlepší nápad. Po šesti hodinách ve škole a čtyřhodinové pauze, kterou jsem věnoval poznávání přírodních i historických památek, jsem dorazil domů … a tam na mě s kadencí kulometu spustila má host máma Anna. A pokud zrovna mlčela, chtěl si se mnou hrát její vnouček Ben nebo si se mnou povídali její snacha a synové. A Malťané jsou vůbec upovídaní, stačí se dvakrát za sebou zastavit v jednom obchodě…

Samotné jazykové vyučování mělo různou úroveň. Každý den jsem absolvoval čtyři hodiny společné výuky a pak dvě face to face zaměřené na školu, biologii a chemii. První týden jsem byl zklamán. Dopoledne i odpoledne jsem měl cizinky (Afričanka a Angličanka), které se příliš nesnažily. Druhý týden jsem však dostal Marii, maltský živel. Při jejích hodinách jsem nekoukal na hodinky kvůli tomu, abych zjistil, kdy už výuka skončí, ale kvůli tomu, že jsem se bál, že už skončí.

I Anna mi tvrdila, že se zlepšuji. Když jsem na Maltu přijel, s taxikářkou po cestě z letiště jsem se nebavil. Pak jsem potmě stál před starým domem a marně se snažil dostat dovnitř. Pozdravil jsem, řekl jsem, že mám hlad a pak se zašil do svého pokoje. Druhý týden mi dělalo radost, že paní domácí přešla do maltštiny vždy, když to nebylo určeno mým uším (třeba když syn Jacob přišel opilý). A cesta taxíkem na letiště vypadala také zcela jinak: s bodrým týpkem jsme se chechtali, když jsem si sedl za volant (na Maltě se jezdí vlevo), dohadovali jsme se, kdo má větší a dražší byt, ukazoval mi, kde bydlí politik, který krade, vysvětloval, jak probíhají závody oslů a jak doma dělá víno.

Samozřejmě jsem se za čtrnáct dnů nijak výrazně nezlepšil, ale rozmluvil jsem se. Viděl jsem, že to jde. Nikdy nebudu moci konkurovat nastupující generaci, ale nakoplo mě to k dalšímu zlepšení, k dalšímu studiu.

Po prvním týdnu jsem byl z Malty tak nadšený, že jsem domů psal: „Na deset procent se nevrátím.“ I kvůli tomu, že učitelé biologie a chemie jsou na ostrově nedostatkovým zbožím, a tudíž velice dobře placení.

Nejvíce mě dostávalo ráno. Začínali jsme až v devět. Nikam se nespěchá. Do školy jsem to měl pěšky sedm minut přímo, patnáct minut podle moře. A já si připadal jak v nějaké české komedii typu Kameňák. Tam také každé ráno svítí sluníčko a všichni se na sebe usmívají. Než jsem došel do školy, pozdravili mě prodavač polských šampónů, holka v lékárně nebo úplně neznámá babka na zastávce.

Podzimní termín kurzu byl ideální z hlediska počasí i počtu turistů. Léto si tam nedokážu představit, už kvůli tomu, že pláží na Maltě moc není. Spíše malé zálivy, kde se dalo krásně zašít a soukromě se vykoupat v neskutečně modré, čisté a teplé vodě. Samozřejmě párkrát zapršelo. Teda spíše zalilo, bylo to, jako když na vás někdo zničehonic vyleje kýbl vody. Památek je tolik, že mi čtrnáct dnů nestačilo. Rád jsem se toulal přírodou, viděl jsem sedm druhů plazů, nespočet brouků, motýlů, chobotnic …

A ještě jeden koníček Malťané mají. Po dešti vzali košíky a vyrazili … ne, na houby to nebylo … na šneky. Ale jinak je to s naším houbařením podobné. Rodiny mají své „šnečí“recepty, v každé rodině je někdo, kdo je rád sbírá, ale nejí. Kromě šneků se po dešti bohužel vyrojily i samičky moskytů. To je podzimní slabina.

Z památek, které jsem stihl, bych doporučoval samozřejmě Vallettu, letošní Evropské město kultury. I v ní jsem nalezl místa, kde nebyli žádní Japonci. Třeba přímo na skalách pod Barrakka Garden. Své kouzlo má architektonicky kompaktní bývalé hlavní město Mdina s vedlejším Rabatem. Nejlepší výhled na Mdinu je ze sousedního města Imtarfa. Všichni turisté mají fotky z Mdiny do nikam, já mám z neznámé Imfarty na Mdinu. Mimochodem, ona Imfarta úplně nezajímavá není. Před vyhlášením samostatnosti tam bydleli Britové a je v ní velmi zajímavá architektura normálního bydlení či školy. A taky moc hezky schovaný kostel sv. Lucie.

Ostrov Gozo je daleko klidnější než samotná Malta. Zelenější, s podobnou architekturou, s trekem po pobřeží. Jezdí tam každých 45 minut trajekt.

Nejvýznamnějšími událostmi historie je tzv. velké obléhání Turky v roce 1565 a pak bombardování Němci a Italy za druhé světové války. Pěkně jsou tyto události představované v 5D kině ve Vallettě. Ve městě Mosta je vystavená bomba, která vlétla střechou do místního kostela. V něm se schovávali místní občané. Bomba nevybuchla. Legenda praví, že byla vyrobena v Plzni a šlo o sabotáž. Ale je to spíše česká legenda, místní to rozporují. Ona vlastně ani ta vystavená bomba není pravá. Ve skutečnosti je britská a jen se podobá té německé. Skutečností je, že Malťané se cítí trochu uražení, že se více mluví o bombardování Londýna, zatímco na Maltu dopadlo daleko více bomb.

Ve škole jsem také navázal pár přátelství. S dvojicí polských učitelek z Katowic, které mají zájem o spolupráci například v podobě eTwiningu, s italskou učitelkou chemie, biologie a matematiky, brazilskou právničkou, která na Maltě sehnala pracovní povolení, nebo s polským podnikatelem pocházejícím z našeho partnerského města Boleslawiec.