Středa, 7. listopadu, v 7 hodin 20 minut ráno se všichni pomalu začínají scházet před budovou školy plní očekávání, ale i obav z toho, co všechno se bude během dne dít. Je potřeba mít nějaké speciální znalosti? Budou se nás ptát na věci, které bychom sice měli umět, ale za boha jim nejsme schopni porozumět? Tyto myšlenky se honily hlavou snad každému z nás a všichni jsme byli zvědaví, co od workshopu na téma termodynamika očekávat. Ano, některé informace jsme předem dostali, ale přece jen nikdy nemůžeme vědět, co všechno se v budoucnosti může stát.

Po příjezdu k Národnímu technickému muzeu jsme uprostřed velké haly, kde jsou již vidět ty největší a nejslavnější exponáty, které možná neuvidíme nikde jinde. Následně se přesouváme do učebny, která, co se mě týče, vůbec nevypadá, jak jsem si ji představoval. Spousta z nás by čekala pracovní listy a dlouhé výklady, ze kterých bychom si odnesli pouhých 30 % informací, pokud bychom všemu porozuměli natolik, abychom si vůbec něco zapamatovali, ale naopak zde vidíme jen řadu experimentů… Věděli jste třeba, na jakém principu funguje parní lokomotiva, který kov vede teplo nejlépe, jak se změní teplota, když se změní objem vzduchu, anebo jak pomocí tepelné roztažnosti zjistit teplotu? Spousta těchto věcí se zdá jako neuvěřitelných, ale přitom jsou vcelku snadno pochopitelné. 

Po několika experimentech a krátkém výkladu se přesouváme k parní lokomotivě, u které můžeme nahlédnout do jejího kotle, kterým proudí voda. Během chvilky se dozvídáme v podstatě celý princip provozu parní lokomotivy a po chvíli přichází ten moment, kdy i já dokážu odpovědět na otázku zkušeného fyzika. Víte, podle čeho se odvíjí délka komínu parní lokomotivy? Určitě přemýšlíte o různých vzorcích, jak správně naložit s teplotou vzduchu, prouděním vodní páry a přitom je důvod prostý… Pokud by byl komín krátký, tak by kouř překážel ve výhledu, toť celé tajemství. 

Uznávám sice, že to byl trochu “chyták”, ale byla to zkrátka moje chvíle, tak proč ji nezmínit, jakožto zajímavý poznatek z workshopu…

Nyní následuje prohlídka muzea, při které můžete vidět exponáty více než 100 let staré, třeba i novější nádoby na sodu, remosky a podobné přístroje. Je až neuvěřitelné, co všechno zde můžete vidět.

A nyní následuje druhá část programu. Stará budova čističky odpadních vod v Praze. Na první pohled se mnohým zdá, že jde o nepříliš záživnou exkurzi, na druhou stranu však máte možnost poznat kus pražské historie, který rozhodně stojí za to! 

Po vstupu do nádherné historické budovy scházíme do hlubokých sklepení postavených z červených cihel, ve kterých se nachází jedna klenba za druhou. Během procházení mezi jednotlivými úseky úplně ztratíte dojem toho, že se zde vykonávaly ne příliš příznivé práce, ale naopak začnete obdivovat tehdejší architekturu a vynálezy, se kterými se kdysi pracovalo, jako je například parní stroj. Během čištění voda procházela několika fázemi od odebrání největších částí odpadu až po usazování hašeného vápna, které se do vody přidá na závěr čištění. I když budova sloužila hlavně k čištění vody, tak i přesto dokázala podnikat prodejem, a to konkrétně s usazeným pískem, který se prodával jako stavební materiál, anebo již zmíněným vápnem, který čistička prodávala farmářům jako hnojivo.

Na konci čištění potom byla voda zkoumána v laboratoři. V Evropě jsme tak byli první, koho zajímalo, jak čistou vodu pouštíme zpět do Vltavy. 

Ke konci prohlídky procházíme dlouhými kanály, kterými byla odváděna zpět do Vltavy po tom, co byla kompletně vyčištěna. 

Svým vzhledem je čistička zajímavá například i pro filmaře. Co mě osobně zaujalo nejvíce, bylo natáčení interiérů firmy Mattoni, ve které byla zpracovávána ne voda karlovarská, ale ta z Giesshübleru, kde měl Heinrich von Mattoni svou vilu v seriálu Já, Mattoni.

Martin Legeza    třída 2B