Na začátku školního roku se v Lidlu objevila zajímavá soutěž, v níž bylo možné vyhrát lyžařský kurz pro celou třídu. Tato možnost ihned přilákala naši pozornost. Dali jsme hlavy dohromady, a hned o první volné hodině jsme získali naše první účtenky. Následoval měsíc hrabání se v koši u prodejny, loudění účtenek od prodavaček, učitelů, známých i neznámých.
Musím říct, že jako třídu nás to dost spojilo, a konečně jsme pracovali jako jeden kolektiv. Následně jsme účtenky museli slepit dohromady a vytvořit tak jednu nekonečně dlouhou maxiúčtenku. Strastiplné lepení se nakonec protáhlo, a tak jsme až na poslední chvíli vyslali dva dobrovolníky, kteří naši gigantickou roli účtenek dovezli až do sídla rozhlasové stanice „Evropa 2“ ve stověžaté Praze. Leoše kupodivu nepotkali. Naší velkou oporou byl pan třídní a nečekanou posilou v boji o lyžařský výcvik se stala třída 1.A, která nám poskytla svůj úlovek účtenek, který dohromady tvořil bezmála 1,5 kilometru. Kromě 1. A bychom chtěli ještě jednou poděkovat i dalším třídám, které nám pomohly, dále také našim blízkým, ochotným prodavačkám, učitelům, zejména potom panu třídnímu Tulkovi, který vše organizoval. Bez těchto všech zmíněných bychom to nezvládli. Nakonec jsme vybojovali krásné 2. místo, čímž jsme získali lyžák zcela zdarma (doprava, hotel, plná penze, skipasy, instruktoři, bazén, bowling). Po obdržení výherního poukazu jsme dodrželi úmluvu a všem z 1.A jsme koupili jako odměnu za pomoc bezdrátová sluchátka.
A teď už k samotnému zájezdu. V pondělí 4. 2. jsme se sešli u školy a bleskově zaplnili autobus našimi kufry, batohy a lyžemi a vyrazili jsme do Jeseníků. V Koutech nad Desnou nás již čekal rozlehlý hotel, skládající se ze dvou budov. Při cestě do restaurace jsme několikrát denně absolvovali nekonečnou cestu podzemním tunelem se stovkou schodů. Pokaždé jsme čekali, jestli zde někde nevyjede metro. Náročnou cestou jsme ztráceli nejen kalorie, ale občas i některé dezorientované spolužáky, kteří se naštěstí vždy po chvíli bloudění odněkud opět vynořili.
A co lyžování? Kvůli tomu jsme sem přece přijeli! První den jsme byli rozděleni do tří skupin podle našich dovedností a lyžařského mistrovství. Každá skupina, včetně snowboardistů, měla svého instruktora z lyžařské školy. Nejzdatnější skupina jezdila pod vedením zkušeného „Bouráka“ Toma. Počasí nám celkem přálo, sněhové podmínky byly ideální. Po náročném dopoledni plném ježdění, padání, zvedání se a odpočívání na lanovce, jsme vždycky zašli na oběd, opět naším milovaným tunelem.
Po poledním odpočinku jsme vyrazili znovu lyžovat, abychom nezlenivěli a mohli náš výlet považovat za lyžařský výcvik. Kromě lyžování jsme si mohli navečer zahrát bowling a nebo jít do bazénu s vířivkou.
Speciální běžkařské družstvo tvořil pan Kosina, který na svých vyjížďkách zkoumal okolí pro plánovaný celodenní sobotní výlet. Z našich řad se našli dva odvážní jedinci, kteří zcela dobrovolně absolvovali jednu z těchto vyjížděk, při které dojeli až na Praděd, nejvyšší vrchol Moravy. Odměnou za fyzickou námahu jim pak byla ve slunečném dni krásná panoramata.
V sobotu jsme se nakonec vzhledem ke zhoršenému počasí vypravili vlakem do Olomouce, města s překrásným centrem. Po historické exkurzi jsme dostali volno, které jsme využili k návštěvě různých občerstvovacích zařízení – tvarůžkárny, špagetárny, vegetariánské restaurace, mekáče, kočičí kavárny (kočky nebyly na jídelníčku, ale tvořily přítulnou společnost).
Závěrem bych ještě zmínila, že zpátky jsme po týdnu dorazili všichni bez úrazu, i když podle známek z některých testů to vypadá, že si někteří přivezli trvalejší následky některého z pádů na sjezdovce.
S nekonečnou láskou (-∞;∞) za kolektiv kvinty sepsaly Jana Bartáková a Jana Simulíková
