Po jazykovém kurzu v Eustonu v roce 2017 a více či méně intenzivním samostudiu angličtiny jsem se odhodlala v rámci našeho školního projektu v programu Erasmus+ vyjet na odborný kurz s názvem Leadership in practice. Konal se od 10. do 14. června v samotném srdci Londýna – v Charring Cross Library, tj. kousek nad Trafalgar Square a hned vedle Leicester Square.
Ovšem tento můj nevšední týden začal příznačně v anglickém stylu již nedělí, totiž cestou s British Airways z pražské Ruzyně na Heathrow. Tohle ikonické letiště je skutečně samostatným světem, dokonale zorganizovaným tak, aby mohl pojmout to obrovské lidské mraveniště, které se zde snad každou minutou proměňuje tak rychle, jak letadla vzlétají a odlétají. Původní strach, jak se zorientuji, se ukázal být naprosto zbytečný, vše označené, přehledné, takže i já jsem velmi rychle v plné hale prošla pasovou kontrolou a chvíli poté mi na lounge 10 usměvavý pán podal již připravený kufr. Z terminálu 3 jsem se stejně splavně přesunula ke stanici metra, kde stačilo jen koupit známou ústřicovku a metrem Piccadilly line se cca za hodinu stejně pohodlně a zároveň nejlevněji dostat na stanici King Cross. (Za ten týden jsem se několikrát pochválila za dobrou volbu hotelu v její blízkosti, ideální výchozí poloha pro další „hopsání“ po městě včetně toho, že zde bylo také možné odložit si v úschovně za slušných 5 liber kufr v mezidobí mezi příjezdem či odjezdem a ubytováním). A když už jsem začala těmi praktickými informacemi, dovolím si přidat další:
1) Pečlivý výběr ubytování přes booking.com co nejblíže místu kurzu se vyplatí, jen je třeba číst recenze + volit ubytování s platbou až na místě (to kdyby se vám stejně jako mně stalo, že místo konání kurzu se změní), abyste rychle mohli odložit „školní“ věci a vydat se poznávat místní zajímavosti.
2) Plně se osvědčila platební aplikace a karta Revolut, v Londýně fakt žádnou hotovost nepotřebujete a Revolut umožňuje převádět si měnu bez bankovních poplatků v aktuálním kurzu, takže utratíte jen za to, co potřebujete, a neřešíte zbylou místní měnu, v mém případě tedy libry, a k tomu máte v mobilu dokonalý přehled o tom, co jste kde kupovali či platili.
3) Pokud víte, že budete mít i osobní volno, je užitečné si v Londýně pořídit tzv. London Pass, často bývá se slevou, stačí 1-2 měsíce před cestou sledovat jejich web a pak nemusíte platit za návštěvu desítek památek a navíc získáte přednostní vstup (tedy nevím jak v létě, ale v červnu přednost fungovala a já nemusela stát v žádné frontě). Když to zkrátím, tak jen napíšu, že za 135 liber jsem během svého londýnského týdne pořídila vstupy v hodnotě více než dvojnásobné.
Poznávání Londýna bylo bonusem navíc, hlavní přínos mé cesty samozřejmě představoval samotný kurz. Na leadershipu se nás sešlo pouhých pět a to se ukázalo být velkou výhodou, spolupráce byla intenzivní, zpětná vazba rychlá a vzájemná komunikace jednodušší. Lektor Alessandro byl z Itálie, účastníky pak učitel angličtiny a historie ze Švédska, učitelka matematiky z Kypru a zástupkyně ředitelky ze Španělska. Už jen vzájemné představování a prezentace našich zemí a školských systémů tak byla skutečně pestrá a zajímavá, velké rozpětí, značné rozdíly. Naopak sjednocující byly jednotlivé výukové lekce v dopoledních či odpoledních blocích – učili jsme se, jak tvořit a realizovat projekty, zabývali se efektivními metodami výuky, teambuldingem, formálním a neformálním vyučováním i možnostmi využití informačních technologií ve školní práci (WeSchool a Edmodo mě opravdu nadchly, jednoduché a intuitivní využití a množství sdílených materiálů). Příjemné bylo, že přednášky byly vždy doplněné o praktický workshop, tedy jsme nejen poslouchali, ale zkoušeli, tvořili, zpracovávali…
Závěr měl lektor vymyšlený také dobře – navštívili jsme Hammersmith College – a prakticky vše, co jsme dělali na kurzu, jsme mohli vidět aplikované v praxi. Asi nejvíce mne zaujalo to, jak moderně a vhodně vzhledem k teenagerům (škola pro šestnácti až devatenáctileté studenty) byla prezentována školní pravidla: žádné zákazy, příkazy, pokyny – ale motivující a aktivizující rady či pobídky, otevřenost a partnerství. Zdálo se mi, že i v tak konzervativní zemi, za jakou je Anglie považována, jsou vztahy mezi učiteli a žáky méně formální a striktní než u nás. A to bylo velmi sympatické.
Hodné obdivu bylo i to, jak se ve škole vyrovnávají s internacionalitou a inkluzí, oni prostě považují za přirozené myslet na kulturní odlišnosti a vzájemně se respektovat… Je to vlastně velmi jednoduché, znamená to nemyslet jen na sebe. Ale samozřejmě by to nešlo bez peněz – tiše jsem záviděla, když nám ukazovali prostory pro odpočinek a individuální péči o děti se specifickými vzdělávacími potřebami, a jen se utvrdila v přesvědčení, že naše inkluze je špatná. Koneckonců jsem pocítila i stud, když jsem ostatním vysvětlovala, jak u nás společné vzdělávání (ne)funguje, všude jinde to dělají líp.
Byl to skutečně velmi nevšední týden. Vytrhl mě z mé komfortní zóny a donutil nejen smysluplně se postarat o sama sebe v cizím městě, ale především se zamyslet nad tím, jak nestát na místě, nepropadnout rutině a jít dál. Proto končil velkou radostí a spokojeností.
