WIEN, pátek 27.5.
Po první noci strávené v „našem“ bratislavském hostelu jsme se brzy ráno vydali na dlouho očekávanou cestu do přenádherné Vídně. Cestou jsme pozorovali a hodnotili spoustu ohromných větrníků (turbín), dospávali předešlou noc a po hodince jsme byli na místě. Z reproduktorů jsme zaslechli pana Tulku a jeho „bude to rychlý výsadek“. Vystoupili jsme u Schönbrunnského paláce, který nás všechny během chvilky ohromil již jen letmým pohledem na jeho zevnějšek. To jsme ještě netušili, jak nadšeni budeme jeho interiérem! Prohlídku jsme si víceméně mohli řídit sami, pomocí takové malé chytré a upovídané krabičky (telefonků), která nám říkala informace o historii paláce a jeho bývalých obyvatelích (samozřejmě jsme většinu z nich už znali od našeho učitele dějepisu, pana Kosiny). Poté jsme se vydali na volnou prohlídku honosného zámeckého parku. Počasí jsme si nemohli vybrat lépe a po řádném zdokumentování a okružní procházce jsme Schönbrunn opustili.
Autobus nás převezl blíže do centra, kde jsme měli naplánovanou okružní prohlídku všech zajímavých budov a míst. Mohli jsme obdivovat Hofburg, bývalou zimní rezidenci Habsburků, budovu Parlamentu, Stephansdom, Operu,… Díky přenádherné vídeňské architektuře a roztomilým semaforům (představujících zamilovaný pár jdoucí ruku v ruce) jsme dokonce na chvíli zapomněli i na náš velký hlad a vyčerpání z tepla. Po společné procházce kolem nejvýznamnějších budov přišel čas na volný rozchod a oběd!! Každý si Vídeň mohl užít podle vlastního výběru – navštívit různé památky (někdo došel až k paláci Belveder), muzea (např. Naturhistorisches Museum in Wien), výstavy (v galerii Albertina byly zrovna obrazy Edvarda Muncha) nebo třeba jen posedět někde na kávě. Někteří nachodili během dne neuvěřitelných 15 – 19 km. Všichni úspěšně našli cestu na smluvené místo, nikdo se neopozdil, a tak jsme ve 20:00 odjížděli zpět do Bratislavy na náš hostel.
WIEN, sobota 28.5. (a trochu i Maďarsko)
Nastal náš poslední den na nejvíce ikonické školní exkurzi, jakou gymcl v posledních dvou letech zažil. Ráno jsme si sbalili „svých pět švestek“, opustili hostel a jeli si užít poslední den, opět do Vídně. Tedy aspoň to jsme si při odjezdu z hostelu mysleli. Po opuštění Slovenska, jsme k našemu překvapení zjistili, že jsme v Maďarsku a jedeme směrem na Budapešť. Po menším kroužení mezi nadjezdy a kruhovými objezdy jsme se konečně vydali vstříc dalším vídeňským zážitkům. Počasí nebylo již tak horké a slunečné, ale nikdo si nestěžoval – našim spáleným ramenům (a jedné hlavě) zamračené počasí celkem vyhovovalo.
První zastávka nám odhalila krásný a nepravidelný Hundertwasserhaus. V přilehlém krámku se suvenýry jsme strávili více času, než jsme původně chtěli. Ukázalo se, že na utracení 10 euro stačí pouhých 10 minut. Toto místo se stalo legendárním, protože se nám podařilo vyfotit celou naši třídní partu na polaroid, a dokonce na první pokus!!
Poté jsme se přesunuli na druhý břeh Dunaje k Donauturm, nejvyšší vídeňské stavbě (252 m). Mimochodem víte, že se tu natáčel třetí díl „Kapitána Ameriky“? My to, až na jednu výjimku, nevěděli, a byli jsme tímto faktem mile okouzleni. Hned se nám těch 10 euro za vstup platilo lépe! Do výšky 150 metrů jsme se dostali pomocí bleskurychlého vnitřního výtahu s proskleným stropem. Jízda trvala asi tak stejně dlouho, jako školním výtahem z prvního do čtvrtého patra (tedy dle našich učitelů, my výtah ve škole samozřejmě nepoužíváme). Pohyb po venkovní vyhlídkové plošině nebyl pro slabé povahy, ale výhled stál i za trochu stažený žaludek. A stálo za to i utracených 8 euro za fotku, kterou se můžete pokochat níže (ne všichni jsou holt dost vysocí a musí pro vyfocení skákat jak opice přes 10 minut).
Naše poslední hodiny ve Vídni jsme strávili ve vyhlášeném zábavním parku Prátr (Wurstelprater), který nabízí spoustu atrakcí. Ti odvážnější z nás okusili pocit volného pádu nebo byli převráceni vzhůru nohama a následně točeni na velkém rameni šílené atrakce. A ti méně odvážní se drželi při zemi a zavítali např. na autodrom. Posledními výhledy na Vídeň jsme se mohli kochat z ruského kola. Lepší rozloučení s tímto městem jsme si nemohli ani přát.
Na závěr bychom chtěli poděkovat nejúžasnějšímu učitelskému triu…paní učitelce Hluštíkové a pánům učitelům Tulkovi a Kosinovi. Bylo to nezapomenutelné a těšíme se na další roky!
LÁSKU A MÍR!
Marie Krejná a Běla Štěpánková, 2.A
