Druhý červnový týden jsem měla možnost jako účastník projektu Erasmus + vycestovat na Island a zúčastnit se zde historicko – literárního kurzu Landscape and legends.

Islandská populace čítá pouhých 310 000 obyvatel. Poměrně hustě zalidněno je pobřeží (dva ze tří Islanďanů žijí v oblasti Velkého Reykjavíku), vnitrozemí zůstává zcela pusté, bez známek civilizace. Island je také místem, kde se stýkají dvě zemské tektonické desky, které se od sebe navzájem vzdalují. Na obou stranách zlomu jsou častým jevem zemětřesení a sopečné aktivity.

Kurz probíhal na několika místech, prvním bylo hlavní město Reykjavík. Název tohoto města znamená v překladu „Kouřová zátoka“ a jeho vznik je spojen se jménem prvního osadníka Ingólfura Arnarsona, který se přeplavil na ostrov roku 874 n. l.  Mylně pak považoval oblaka páry z horkého vodního pramene za kouř vycházející z ohně. Reykjavík je místem, které je spojeno s prvními osadníky, a proto zde můžete navštívit mnoho expozic, připomínajících právě toto období, ale i další vývoj Islandu.  Seznámila jsem se zde také s tvorbou a životem dvou asi nejslavnějších islandských osobností – Halldóra Laxnesse – nositele Nobelovy ceny za literaturu a Jóna Sigurdssona –  sběratele ság a bojovníka za nezávislost Islandu.

Právě islandské ságy byly hlavní náplní celého programu. Zaměřili jsme na jednu z nich – Ságu o Njálovi, kterou zná snad každý Islanďan.  Postupně jsme navštívili místa, kde se tento příběh, vyprávějící o urputném boji mezi vikingskými klany, odehrává. Jedním z těchto míst je i Thingvellir, kde se v 10. století poprvé v historii sešli islandští kmenoví náčelníci, aby formálně přijali společné zákony.

 Dalšími místy této ságy jsou pak např. Geysir – horké prameny, nepravidelně chrlící vodní sloupec do výšky sedmdesáti metrů a nebo Zlatý vodopád – Gulfoss.  A právě v souvislosti s tímto vodopádem do islandských dějin vstoupilo další jméno – Sigrídur Tómasdóttir. Tato dcera majitele pozemků zahrnujících Gulfoss nejprve bojovala se svým otcem a potom s vládou, aby zamezila výstavbě hydrolelektrárny, která zde měla být postavena ve dvacátých letech minulého století. Dokázala do takové míry vyburcovat veřejnost, že se lidé proti projektu postavili a jeho výstavba nakonec nebyla zahájena.

 

Cesta trajektem na Vestmanské ostrovy pro mne byla vrcholným zážitkem celého týdne. Jedná se o patnáct malých sopečných ostrůvků, z nichž jediným obyvatelným je ten s názvem Heimaey.  Zde lze pozorovat ptačí kolonie, zejména papuchalků. Druhým lákadlem je výstup na vulkán Eldfell.  Jeho výbuch v roce 1973 pohřbil polovinu městečka na ostrově pod lávou. Hrozilo, že láva zablokuje ústí přístavu, na kterém je život na ostrově závislý. To se naštěstí nestalo. Po skončení erupce byl ostrov Heimaey o dva čtvereční kilometry větší a objevila se zde nová hora.

 

Možnost navštívit Island pro mne byla obrovskou cestovatelskou zkušeností, příležitostí seznámit se s odlišnou kulturou a vidět na vlastní oči místa, o kterých se učí v hodinách dějepisu.

Mgr. Jitka Hluštíková, učitelka ČJ – D